Hrad Landštejn
V době českéh stavovského povstání držel Landštejn Gottfried Neimar (Najmar) z Vinterberku, jehož otec, jihlavský měšťan, koupil Landštejn roku 1599 od Štěpána z Eitzingu (Enzingara). V srpnu roku 1618 se přiblížil k českým hranicím císařský generál Dampierre přes Waidhoffen a Retz od rakouské strany se 6 000 muži, pěšími a jízdními, četnými děly a 30 vozy střeliva. Přešel úzkou pěšinou přes Peršlák (dnešní Vojířov), a Sedlo, které promněnil ve spáleniště. Ještě téhož dne obsadil Novou Bystřici, která patřila Vilému Slavatovi a dne 13. srpna 1618 zabočil k Landštejnu. Průvodci mu byli dva bystřičtí měšťané. Hrad byl vojensky dobře zabezpečen, císařští se o dobytí ani nepokusili a odtáhli k Jindřichovu Hradci.
Válečné akce se i nadále vedly na česko-rakouském a moravsko-rakouském pomezí v okolí Landštejna. V zimě 1618 císařský nejvyšší vojevůdce Karl Bonaventura hrabě Buquoy, pozdější bělohorský vítěz, s mocnou armádou, která sevřela Landštejn těsným kruhem, několik měsíců obléhal Landštejn s císařským vojskem, které leželo kolem Landštejna, a zabraňovalo tak veškerému přísunu zásob a střeliva. Zdecimovaná a hladem umořená posádka hradu se byla nucena vzdát na základě dohody v lednu 1919. Po bělohorské porážce byl Landštejn zabaven konfiskační komisí Gottfriedu Neimarovi a postupně se na něm do jeho tragického konce a pak až do roku 1945 vstřídalo mnoho majitelů.